Terminální Stadium Rakoviny
Terminální stádium (fáze) nemoci, je období kdy již specifická (protinádorová) léčba je neúčinná, nevede k prodloužení života a naopak by vedla ke zhoršení jeho kvality. Péče o pacienta v takovém případě musí tišit bolest a další obtíže fyzické i a psychické, při zachování důstojnosti pacienta, což zajišťuje léčba symptomatická, včetně podávání léků zklidňujících (sedativ) (= terminální sedace) Na péči o nemocné v terminálním stádiu nemoci jsou specializována specifická zdravotnická zařízení – hospice a instituce zajišťující péči v domově pacienta. Více v článku Paliativní medicína Informace o hospicích včetně jejich seznamů na externích webových stránkách Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a Linkos Pacient a rodina Slovníček terminální stádium nemoci
Agnihotra a terminální stádium rakoviny - YouTube
- Tepelné čerpadlo wiki page
- Odsávací kryt na úhlovou brusku 230 celsius
- Terminální stádium nemoci » Linkos.cz
- Slevový kód gate
- Loterie Korunka - miliony dvakrát denně!
- Lepení čelního sola scriptura
- Žádám půjčku - Online půjčka snadno přes internet
, pf 9. dubna 2016 Když bylo Maxi Edwardsovi šestnáct let, diagnostikovali mu doktoři terminální stadium rakoviny páteře. Přestože mladého Brita tato zpráva tragicky zasáhla, rozhodl se neutopit zbytek svých dní na světě v depresích. Namísto toho věnoval závěrečný půl rok svého života psaní internetového blogu The Anonymous Revolutionary, ve kterém lidem přibližoval úvahy provázející postupné umírání. Před svou smrtí na konci března stihl navíc celé dílo vydat i knižně, některé pocity shrnul i v článku pro deník Guardian. Čekání na výsledek zdravotnických testů, které měly v konečném důsledku rozhodnout o jeho dalším osudu, přirovnal Max k netrpělivosti při závěrečných zkouškách na střední škole. Výsledek vyšetření bohužel nedopadl tak, jak by si mladík představoval. Doktoři mu zjistili smrtelnou rakovinu páteře. I přesto se chlapci podařilo vzpamatovat celkem rychle. "Myslím si, že je až překvapivě snadné smířit se s informací tohoto typu. Nebudu sice popírat osobní rozměr zjištění, že umírám, ale nakonec to vlastně doopravdy nemění nic důležitého, " popsal Max svůj první tragický zážitek.
Stejně ráno vstanu, jdu se vysprchovat a dám si čaj, " sdělil své pocity. Útěchu hledal v muzice, ne u Boha Největším problémem se nakonec stala pohybová omezení, kterým musel chlapec čelit. Vzhledem k tomu, že rakovina zasáhla jeho páteř, doporučili doktoři rychlou operaci. Ta mu natrvalo paralyzovala pravou ruku, dlouhodobě měl navíc problém pohybovat nohama. Po období nutné rekonvalescence se mu ale nakonec hybnost do dolních končetin vrátila a chlapec tak mohl opustit kolečkové křeslo. Narozdíl od jiných smrtelně nemocných pacientů nehledal Max jako zastánce levicové ideologie a velký obdivovatel myšlenek Karla Marxe útěchu ve víře v Boha. Pomohla mu naopak jeho další životní záliba – hudba. Paralyzovaná paže ho sice donutila přestat hrát na kytaru, chlapec se ale rychle začal učit na foukací harmoniku. Jindy se pro zlepšení nálady proletěl v letadle nad svým rodným Yorkem. A Flight of Fancy — Max Edwards (@TheAnoRev) 18. března 2016 "Hodně lidí se prý za mě modlí a já sám jsem se taky modlil, ale nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo něco změnit.
Terminální stádium nemoci » Linkos.cz
Přes to všechno se nevyhnutelně vrátíte k předešlému způsobu života. Docela brzo mi došlo, že nijak nezáleží na tom, jestli umřu za deset let nebo za dva měsíce. Stejně ráno vstanu, jdu se vysprchovat a dám si čaj. Samozřejmě jsou tu stinné stránky – v mém případě nemožnost pohybu. Po operaci páteře jsem měl úplně paralyzovanou ruku, kterou píšu, tou druhou jsem pohyboval s obtížemi a nohama jsem hýbat skoro nemohl, což znamenalo, že jsem nemohl chodit, psát, ani hrát na kytaru a na klarinet. Tahle omezení mi moc nevadila v nemocnici, ale když jsem postel číslo 8 na oddělení 27 opustil a vrátil se domů, uvědomil jsem si, co všechno nemůžu dělat. Zpočátku, když byla závažnost mého onemocnění ještě nová a šokující, bylo to, že si nemůžu dojít na záchod, málo důležité, a teprve později mne tenhle druh těžkostí začal obtěžovat. I tyhle obtíže se však postupně začaly samy řešit. Například v nemocnici mne nejdříve vozili na lehátku. Jak se moje pohyblivost zlepšovala, trávil jsem víc času na kolečkovém křesle, což mi alespoň umožnilo ten luxus vidět, kam jedu.
Chápu, že pro dědu toho již mnoho nemůže udělat, ale myslím, že by zájem mít měl. Třeba právě kvůli bolestem. Bojím se, že děda je tají. Jí velmi málo, pije velmi málo. Často již to, co přijme, zase vyzvrací. Nemůže na stolici, bolí ho prý břicho. Přivezli jsme jim nutriční nápoje z lékárny. Má nateklé nohy i prsty na rukou, periferie má fialové. Má ascites v břiše. Začíná velmi ztěžka dýchat, když s pomocí popojde, dlouho to pak "rozdýchává", je vyčerpaný. Trošku i sípe. Bylo by možné mu nějakým způsobem z lékařského ještě ulehčit jeho strádání? Jaký jiný lékař by to mohl provést, pokud nemá přílišný zájem jeho obvodní? Nechceme ho nechat trápit se více než je "nutné"... Máme babičku přesvědčovat o nutnosti výpomoci, když vše stále odmítá? Děkuji. Lucie Váš dědeček, podle toho, jak jeho stav popisujete, bohužel zřejmě nemá před sebou dlouhý čas. Asi se v této situaci cítíte trochu bezmocně či bezradně, protože Váš praktický lékař není ochotný s Vámi spolupracovat. A Vy máte obavy z toho, že se dědečkovi při dalším zhoršení stavu nedostane dostatečné pomoci.
Vzhledem k tomu, že se nemůžu přimět věřit, že po smrti něco je, a představuji si, že je jen prázdná nicota, našel jsem si způsoby, jak se s touto představou vyrovnat. Zaprvé se dívám na svůj život, který byl skromě úspěšný a uvědomím si, že se nic nemohlo stát jinak. Jediný možný způsob, jak jsem mohl získat svoje jedinečné zkušenosti, bylo žít svůj život takový, jaký je, a to znamená umřít, až umřu. A i pokud se mýlím a byl jsem nešťastnější, než si chci pamatovat (což by znamenalo "neúspěšný" život), je smrt – tedy absence bolesti i radosti – logicky zlepšením. Taky si připomínám, že nejsem jediný, kdo bude mít zkušenost s umírání. Ať se to stane v šestnácti nebo v pětadevadesáti, zažít to, že končí všechno, co člověk zná, je úplně stejné. Já a moje okolí se s tím jenom musíme vyrovnat předčasně. Můžete dojít k nevyhnutelnému a podivuhodně útěšnému závěru, že stejně všichni umřeme. Já, vy a také všichni ostatní. Smiřte se s tím. A nakonec také cítím, že mi pomohlo celý ten proces vnímat nesobecky.